Můj příběh

Jmenuji se Míša Latíková a na svět jsem přišla dne 28. 3. 1978 ve znamení Berana, stejně tak jako např. Jan Amos Komenský, Zdeněk Svěrák či Bohumil Hrabal. Tento den je přímo předurčen pro učitele či spisovatele - Beranům totiž vládne živel oheň, proto tito lidé překypují energií a vitalitou.
 
Mládí jsem prožila v Brně, ve Starém Lískovci, v poklidné čtvrti uprostřed panelových domů.
Rodiče mě vychovali s velikou láskou a pečlivostí, přestože to sami někdy neměli jednoduché. Maminka totiž postupně ztrácela zrak, a tak pro ni bylo mnohem obtížnější vše dobře zvládat. Ale jak moji rodiče často říkávají: „Mišinka byla moc hodné dítě, dobře papala a byla moc čistotná – když na procházce uviděla kalužinku, nelenila a velikým obloukem se jí ihned vyhnula...“
Blízko bydliště jsem chodila na základní školu, kde se mi začal zhoršovat zrak – přestávala jsem vidět za šera a do bočních stran. Často jsem měla problém uvidět něco na tabuli a pokud mi spadlo na zem pravítko, raději jsem ho nehledala, aby se mi spolužáci neposmívali, že ho nevidím.
 
Střední obchodní škola pro zrakově postižené byla pro mě obdobím prvních lásek, pilného studia, úspěchů i neúspěchů v soukromém životě a příprav na maturitní zkoušku náročných na můj zrak. Po maturitě  jsem absolvovala Státní jazykovou školu, tentokrát jsem však mohla studovat jen pomocí zvětšovací lupy.
 
A přichází nejradostnější období mého života, kdy se setkávám se svou životní láskou, mým budoucím manželem, kterého velmi miluji a obdivuji jako člověka. Břeťa Latík se mi do cesty nepřipletl jen tak náhodou, náhodě musela dopomoci moje teta, která do Mladé fronty podala tento inzerát: „21letá dívka se zrakovým handicapem hledá odvážného muže, který je  schopný trvalého vztahu.“ Ukázalo se, že takových mužů je celkem osm a můj manžel byl z nich samozřejmě ten nejlepší a nejodvážnější.
 
Na vysoké škole jsem studovala anglický/český jazyk a literaturu. Studium nebylo zpočátku jednoduché: na texty jsem už neviděla ani za pomocí zvětšovací lupy, takže jsem začala používat počítač s hlasovým výstupem; knihy nebyly digitalizovány; učitelé nebyli zvyklí sdělovat, jakou látku budou příště probírat. Nakonec se našla řada lidí, kteří mi hodně pomohli a vzniklo středisko Teiresiás, které připravovalo digitalizované materiály, což studium velmi zjednodušilo.
I když mi díky zdlouhavému začátku studium trvalo osm let, podařilo se mi jej nakonec úspěšně dokončit. A tak jsem se stala magistrou...
 
A začíná nové období mého života - období hledání práce. Posbírala jsem veškerou odvahu, vyzbrojila se svým magisterským diplomem a odhodlaně vyrazila hledat si práci na jazykové školy. „Úžasné, učíte velmi zajímavou a netradiční formou! Ale, paní magistro, my bychom vás i zaměstnali, ale nevíme, co by naši klienti řekli na to, že jste nevidomá.“ slýchala jsem od majitelů jazykových škol.
Po tomto neúspěchu jsem se nevzdala a vyřídila si grant do Anglie na kurz pro učitele „Kreativní metodologie ve výuce anglického jazyka“. Po návratu jsem se opět vrhla do hledání práce, tentokrát již s větším úspěchem, a našla si místo na Sugestopedické jazykové škole Intkos. Učím kurzy anglické konverzace netradiční dramatickou formou, a tak se nemůžete divit, že se na mých hodinách setkáte s čarodějkou, která vám předpoví budoucnost, či trosečnicí, se kterou poklábosíte u skleničky kokosového mléka na opuštěném ostrově.
Kromě anglické konverzace jsem v rámci projektu „Využití inovativních metod ve výuce AJ“ vedla dva roky kreativní kurzy pro učitele na základních školách po celé Českomoravské vrchovině. Aktivně se účastním konferencí pro učitele. Před dvěmi lety jsem reprezentovala ČR relaxací „Plavání s delfínky“ na konferenci pro učitele v Maďarsku.

Ve svém nabitém programu nezapomínám na svůj osobní život: miluji cestování, divadlo a tanec. S manželem jsme dříve rádi jezdili na dvojkole, ale dnes dáváme přednost hledání vodopádů v nedotčené horské přírodě. Zajímám se o alternativní způsob života: cvičím jógu, používám drahokamy a vůně, které magicky ovlivňují lidskou mysl. Vedu jedinečné relaxace, ve kterých vás zavedu do příběhů plných imaginace, jako např. do  říše modrých delfínků či na sultánův dvůr.
Miluji tanec, ať je to salsa, flamenco či břišní tanec - pohyb mi přináší obrovskou energii a radost ze života.
 
A tady můj příběh pomalu končí...
Co napsat na závěr? Snad jen to, že na světě není nejdůležitější vidět, ale cítit radost a užívat si každou minutu svého života jako by to byla vaše poslední. A o to se snažím.